LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Několikrát odkládaný albový návrat kalifornských VAN HALEN je tedy konečně zde. Samozřejmě, v sestavě s legendárním showmanem Davidem Lee Rothem za mikrofonem. Je nutné připomenout, že v průběhu mnoha let nečinnosti byl rovněž nahrazen původní baskytarista kapely - Michael Anthony (nyní hraje se Sammym Hagarem v CHICKENFOOT) synem Eddieho Van Halena – dvacetiletým Wolfgangem, což dělá z této kapely ještě více rodinou instituci, než tomu bylo kdykoliv v minulosti.
VAN HALEN se na comeback sice připravovali dlouhá léta, ta byla čas od času vyplněna pouze několika turné, ale i spoustou nutných právních tahanic mezi stranou Van Halenů a navrátilcem Davidem Leem Rothem (popřípadě i s bývalým zpěvákem Sammym Hagarem). Jak ostatně Eddie v minulosti mnohokráte avizoval, nikdy nebylo lehké působit v kapele s takovým egomanem jakým byl kdysi dávno právě David. Zvlášť pak uhájit v ní, navzdory vlastnímu kytarovému talentu, svou pozici kapelníka a ústředního skladatele, protože Roth byl vždy sakra výrazným frontmanem. Dnes jsou snad již všechny spory zažehnány a po čtrnácti letech dostáváme novou řadovku. Od posledního alba nazpívaného právě Davidem Lee Rothem („1984“) navíc uběhlo předlouhých osmadvacet let.
Tak tedy konečně k novému materiálu. Musím předně říct, že nejde vůbec o věc, která by vás chytla na první poslech. Myslím, že se vám to nepovede ani na ten druhý nebo třetí, přesto nelze o novince říct, že jde o vyloženě nepodařený projekt. To ani náhodou. Jen se prostě nedostavila nadprůměrně výrazná skladba, která by vystihla a reprezentovala novou kapitolu VAN HALEN. Zvlášť při srovnání s alby z konce sedmdesátých, průběhu osmdesátých, popřípadě i z první poloviny devadesátých let, je zde nadevše jasné, že se tak trochu vytratila chuť (nebo spíše i forma) dělat hity. Skladby, které by vás od prvního momentu ohromily nápadem, razancí, ale zejména i líbivostí, tady v podstatě chybí.
Co zde tedy určitě nalezneme? Určitě typický a léty prověřený rukopis kapely. Jak odlehčená kytarová hra Eddieho Van Halena, tak hřmotné beaty jeho staršího bratra Alexe, jsou opět rozpoznatelné mezi tisíci. Eddie znovu hbitě žongluje mezi různými typy skladeb a ať už se jedná o zemitější rockové vypalovačky, swingující čísla nebo přímočaré boogie věci, je stále hodně inspirující. Ostatně u Van Halenů nikdy nebyl problém se snadno spotřebovatelnou stravou, protože ať už hráli sebe jednodušší věc, vždy ji dokázali podpořit špičkovou instrumentací.
Novinka tedy znovu působí jako instrumentálně i vokálně (David je rovněž v dobré pohodě) brilantní komplet civilních, vyrovnaných a poměrně hutných rockových skladeb s typickým rukopisem VAN HALEN, ovšem nedostává se v jí výrazněji chytlavých momentů. Neotřelých a na první poslech zapamatovatelných skladeb, kvůli kterým by jste dostali chuť si právě tuhle desku poslechnout víc než pětkrát, protože by prostě bez spekulací bavila, zde opravdu příliš není. Jasně nejsilnější je úvod. Trojlístek „Tattoo“, „She´s The Woman“ a „You And Your Blues“ reprezentuje hardrockovou zemitost a platí za solidní nástup zcela v tradici starých VAN HALEN, jenže se to postupem času celé nějak vytrácí a album následně upadá do průměrnosti a jen stěží dokáže udržet posluchačovu pozornost. Občasně se sice ještě zablýská na lepší chvíle („Blood And Fire“, „Outta Space“ a „Big River“ patří rovněž k lepší půlce nahrávky), ale jde jen o několik ojedinělých položek.
Přestože kapela neodflákla řemeslnou stránku věci, letošním VAN HALEN zkrátka a dobře chybí vícero neobyčejných skladeb. O naprostém hitovém trháku ani nemluvě. Tahle deska je na ně zkrátka poměrně málo nápaditá, a to je vzhledem k faktu, jak dlouho to s jejím vznikem trvalo, velmi frustrující. VAN HALEN prostě nahráli solidní hardrockové album, což je na ně celkem málo. „Different Kind Of Truth“ patří z mého pohledu (spolu s předchůdkyní) k tomu nejslabšímu, na čem se kdy tahle druhdy slavná americká hardrocková skupina podílela.
Pouze lehce nadprůměrný návrat 14 let mlčící legendy. Této za všech okolností prvotřídní rockové kapele zkrátka a dobře došly hity. Sem tam lepší moment nebo nadprůměrný song nezachrání tak trochu rozporuplný dojem z celku, který působí matněji než kdykoliv dříve. Ani ten David Lee Roth (přestože nezklamal) tomu po stránce skladeb výrazněji nepomohl. Jedno z nejslabších alb od VAN HALEN.
6,5 / 10
David Lee Roth
- zpěv
Eddie Van Halen
- kytara
Alex Van Halen
- bicí
Wolfgang Van Halen
- baskytara
1. Tattoo
2. She´s The Woman
3. You And Your Blues
4. China Town
5. Blood And Fire
6. Bullethead
7. As Is
8. Honeybabysweetiedoll
9. The Trouble With Never
10. Outta Space
11. Stay Frosty
12. Big River
13. Beats Workin
Vydáno: 2012
Vydavatel: Interscope
Stopáž: 49:58
Produkce: Van Halen and John Shanks
Studio: 5150 Studio, Henson Recording Studio, Hollywood, CA
Ani mne sa to nepaci
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.